Historie lesů v čechách a na moravě

Lesní společenství začala vznikat v Evropě v období po tání ledovců zhruba před 10 000 lety. Jejich vývoj byl v první řadě determinován klimatickými vlivy a poté stále ve větším rozsahu především činností člověka. Ve středověku bylo proto vlastnictví lesů garantováno zemským právem. Neprostupné lesní hvozdy také tvořily přirozenou ochranu země. Ve 12. století se od korunního vlastnictví začala diferencovat šlechtická držba a do začátku 15. století měly nemalý podíl lesních majetků i kláštery.

V této době pokračovalo však i vyklučování lesů. Výstavba osad a od 13. století i města vyžadovala velké množství stavebního dříví, rostla spotřeba dříví pro hutě a doly a to zejména ve 14. století. První přísná ochranná opatření korunní držby lesů proti krádežím a žďáření (vypalování lesa na úkor získání zemědělské a stavební půdy) byla zakotvena za Karla IV. v zákoníku Maiestas Carolina z roku 1350 - „Krásný soubor našich lesů ( rozuměj královských lesů), vzbuzující obdiv cizinců, chceme netoliko promrhati, ale zamýšlíme jej uchrániti od veškerého kácení. Chtějíce, aby lesy zůstaly nedotknuté a věčné, rozkazujeme, aby žádný z našich hajných nebo lovčích ani žádná jiná osoba nesměl je káceti, vyvážeti nějaké dříví z našich lesů, zcizovati je nebo prodávati, leč pouze dřevo suché a to, které padne silou větrů…..Kdo by jednal opačně, tomu hrozí trest utětí pravé ruky.“Jako reakce na netušený rozvoj našeho hospodářství za jeho panování vznikl v roce 1372 první lesní řád pro lesy na Chebsku, zakazující libovolné kácení dříví sedláky.

V období 12.-14. století byla postupně kolonizována centrální oblast dnešní ČR – Českomoravská vrchovina a oblasti podhůří hraničních pohoří, která po obvodu obepínají téměř celé dnešní území státu. Původní pralesy byly živelně káceny a na jejich místě vyrůstal sekundární les, který si však stále uchovával parametry původních lesů – dřevinnou skladbu, prostorovou a věkovou diferenciaci. Od 15. století je v těchto oblastech zaznamenán rozvoj železářství a následně i sklářství, takže již v 17. století bylo dnešní území ČR, s výjimkou vyšších horských poloh (cca nad 1000-1100 m n.m.) souvisle osídleno.

Východní část území – tzv. moravské Karpaty při dnešní hranici se Slovenskou republikou - prošly ve 13.-15 století obdobím tzv. valašské kolonizace. Řada vrcholových partií a mírných svahů v těchto pohořích byla odlesněna a po následující staletí využívána jako pastviny. Dobytek se tak dostával i do okolních lesů a působil v nich dlouhodobě velké škody.

Začátky soustavnější péče o lesy se objevují teprve v 16. století, kdy součástí výnosu patrimonia bylo i zachování lesních celků v neztenčené velikosti, později i snahy o jejich rozšiřování výměnou nebo výkupy. Tato doba je také příznačná pro počátky vyměřování lesních panství a zevrubný popis lesů.

 V polovině 18. století však nastává zásadní zvrat, protože císařovna Marie Terezie podepisuje „Císařský královský patent lesů a dříví, ustanovení v království Českém se týkající, daný na hradě Pražském dne 5. dubna 1754“ a následně souhlasné patenty pro země ostatní (1756 pro Slezsko). V patentu se např. zakazuje veškerá pastva v mladých kulturách, stejně jako hrabání mechu v jehličnatých lesích, odkrývající kořeny stromů atd. Dále byla ustanovena např. povinnost zajistit nový lesní porost po provedené těžbě, evidovat a zaměřit všechny lesy a pro zlepšení stavu a zvýšení produkce vyrabovaných lesů bylo doporučováno systematické a intenzivní smrkové hospodářství. Byl to v podstatě návod, jak lesy “pěstovati, zvelebiti, rozmnožiti a zachovati.“ Tento lesní řád byl impulsem pro rozvoj lesnické osvěty , vědy a hospodářské úpravy lesa. Za všechny je nutno jmenovat panství Schwarzenberské, jehož zásady hospodaření s lesem jsou platné i do dnešní doby. Neustále narůstající spotřeba dřeva v období 17.-18. století, nyní zejména pro účely prvotního průmyslu, vedla k prvním snahám zavést systémové lesní hospodářství, zpracovat přehled o stavu lesů a cílevědomě řídit jejich využívání. 18. století je proto možno označit za století systematického zavádění intenzivního smrkového hospodářství v českých zemích, kterému se ve středních polohách vrchovin (cca od 500 m n.m. výše) a v horských oblastech zpočátku dobře dařilo. První generace smrkových porostů po prvotních pralesích nebo druhotných přírodě blízkých porostech dosahovala velmi dobrých přírůstů a dosud nedocházelo ke kalamitám, se kterými je pozdější pěstování smrkových monokultur spjato až do současnosti. Zejména v 17. a první polovině 18. století bylo vydáno několik lesních řádů, platných vždy pro příslušné panství, které rozličnou měrou regulovaly využití lesů dotyčných šlechticů (např. instrukce Černínská – 1654; Frýdlantská – 1674; lesní řád knížete Adama Františka ze Schwarzenbergu – 1710; Harrachovská instrukce – 1722 atd.)

Podstatné změny nastaly teprve s prvním lesním zákonem z Vídně z roku 1852 o povinném zalesnění vykácených ploch, zaměstnávání státem zkoušených lesních hospodářů, který byl v roce 1873 zemským zákonem upřesněn prováděcími nařízeními, jakož i šetřením o stavu lesů a založením lesního katastru (viz Desatero lesních přikázání). Od této doby je možné datovat razantní rozvoj celého lesního hospodářství, jež v Čechách a na Moravě dosáhlo vysoké odborné a organizační úrovně.

V roce 1918 patřilo státu okolo 9000 ha lesa, což představovalo pouze 0,5 % celkové rozlohy lesní plochy. Se vznikem tehdejší Československé republiky převzaly nově vytvořené státní lesy majetek bývalých rakouských státních lesů a v důsledku tzv. záborového zákona i majetek nepřátelských příslušníků státu. Ošetřen byl zákonem o prozatímní ochranně lesů z roku 1918.

V roce 1945 začal cyklus zestátňování lesů, který pokračoval i po únorovém převratu 1948 až do roku 1958, kdy byl stát téměř 75% vlastníkem poválečně ochromeného, ale vysoce potenciálního a vyvinutého lesního hospodářství. Nejdůležitějším právním aktem této doby je zákon o lesích a lesním hospodaření z roku 1960. V éře komunistického režimu bylo lesní hospodářství silně determinováno centrálním plánováním, které těžilo ze substance zanechané předešlými generacemi. Jeho negativní dopad na celkový stav lesa byl výslednicí nejen nadhodnocování těžeb dříví a vysokých stavů spárkaté zvěře, ale i profesní a energetické politiky státu. Tyto vlivy se projevovaly především na ekologicky sensibilních stanovištích a v neposlední řadě i v dramatickém poklesu významu lesnictví na společenském žebříčku hodnot.

Po roce 1989 začala postupná restituce a privatizace zestátněného majetku až do dnešní doby, kdy ministerstvo zemědělství obhospodařuje prostřednictvím státního podniku Lesy České republiky 1 378 000 ha lesa (což je téměř 53 % z celkové rozlohy lesů v České republice). Vojenské lesy a statky, státní podnik, spadající resortně pod Ministerstvo národní obrany, spravují 129 030 ha lesní půdy. Lesy národních parků, patřící do působnosti Ministerstva životního prostředí, zaujímají 165 903 ha.

 
 Podrobnější historii nejdete např.  zde

(Přebzato: http://www.pralesy.cz/

http://www.lesnictvi.cz/)

 

Druhová skladba našich lesů a její možné změny,

Druhová skladba našich lesů a její možné změny je otázka přetřásaná odborníky i laiky. Prakticky každý, opakuje dokola teze a klišé o potřebě změny druhové skladby našich lesů.

Jak je to tedy s tzv. přirozenou druhovou skladbou a jak se liší od současné druhové skladby? A potřebujeme se opravdu vrátit k původní druhové skladbě našich lesů?

To jsou důležité otázky, které si kladou nejen lesníci, ale celá veřejnost. Pokusíme se na ni dnes hledat odpověď a vysvětlit všechny důležité aspekty tohoto problému.

V historii moderního lesnictví, jehož počátky můžeme klást v českých zemích přibližně na konec 18. století, se začala hledat vhodná dřevina, která by rychle zvýšila produkci dřeva a zlepšila nedobrý stav našich lesů devastovaných nadměrnými těžbami, ke kterým docházelo u nás už od středověku. Je třeba připomenout, že do té doby byla kryta potřeba energie zejména těžbou dřeva. V celé dosavadní historii lidstva bylo totiž dřevo - vedle proudící vody a síly zvířat - jediným zdrojem energie. Dřevo bylo a je také vynikající stavební materiál, který člověka provází od narození až do hrobu - ne nadarmo se vždy připomínalo, že ze dřeva je kolébka i rakev.

V minulosti neregulovaná těžba (říkalo se jí toulavá seč, protože se bralo dřevo, kde každého napadlo) se velmi brzy začala projevovat na stavu našich lesů. Původní hluboké hvozdy - připomeňme „Královský hvozd", hluboké pralesy v hraniční oblasti Českého království, které zemi poměrně spolehlivě chránily před nájezdy cizích vojsk - se postupně proměnily v ředinaté zbytky zdevastovaných porostů, kde už téměř nebylo co těžit.

Lesníci tedy na konci 18. století stáli před úkolem rychle se špatným stavem našich lesů (a nejen našich lesů, tento stav se týkal prakticky celé Evropy) něco udělat. Hledal se způsob hospodaření v lesích, který by zajistil trvalý a vyrovnaný zdroj dřeva a hledala se dřevina, která by pro tento způsob hospodaření byla nejvhodnější. Po saském vzoru se začínalo experimentovat s borovicí lesní, ale poměrně brzo se ukázalo, že smrk ztepilý je u nás tou vhodnou dřevinou s dostatečně širokou ekologickou valencí a vysokou produkcí, která splní požadavky společnosti, kladené na lesy.

Smrk je schopen velmi dobře růst i mimo původní areál svého rozšíření, má velmi dobré růstové vlastnosti s vysokou produkci dřeva. Smrkové dřevo je mimořádně vhodné pro všechny základní způsoby zpracování, zejména pro pilařské zpracování jako stavební dříví. Mimo to je dřevinou, která se poměrně snadno rozmnožuje a dobře se vysazuje a ujímá i na holých plochách při výsadbě na holinách. Smrk se tak velmi rychle stal nejžádanější a nejvíce vysazovanou dřevinou v celé střední Evropě a čistě smrkové porosty splnily všechny požadavky vznesené lidskou společností té doby tj. umožnily rychle vznik vysoce produktivních lesů, které zajistily dostatečnou produkci dřeva. Jenomže s monokulturami je to stejné jako v zemědělství. Když vytvoříte takto umělou kulturu jediné rostliny, která má daleko ke složitým vztahům původního lesního ekosystému, vytvoříte ekosystém, který je sice vysoce produktivní, ale je málo stabilní a je závislý na péči člověka, aby se jeho existence udržela.

Je třeba připomenout, že i mezi lesníky se poměrně brzy začaly objevovat i názory, které stejnověké monokultury odsuzovaly a upozorňovaly na jejich nevýhody. Lesník Vrbata v roce 1872 publikoval v časopise Háj, když informoval o exkurzi České lesnické jednoty do Boubínského a Zdíkovského pralesa tato slova: „Chceme-li nynějšímu a příštímu pokolení lidskému, zdravé a k potřebě schopné lesy vypěstovati a udržeti, musíme potřebná pravidla pro pěstování lesa z pralesa odvozovati, přírodu sledovati, abychom jejím nezvratným zákonům jak náleží, porozuměli."

Tedy naším vzorem nám má býti prales, nedotčený lesní ekosystém, který je stabilní, protože má množství vzájemných komplikovaných vazeb mezi jednotlivými složkami lesa. Zatímco stejnověký porost ještě k tomu jedné dřeviny, má k takovému lesa hodně daleko.

Dalším důvodem proč je třeba něco dělat se současnými smrkovými monokulturami je vysoký podíl nahodilých těžeb, kterými jsou tyto porosty, výrazně častěji než jiné porosty, postihovány. Nahodilé těžby jsou těžby poškozených či mrtvých stromů, jejichž poškození bylo způsobeno abiotickými vlivy (větrem, mokrým sněhem) nebo biotickými vlivy (hmyz, houby). Také některé výzkumy naznačují, že smrkové monokultury mají nepříznivý vliv na půdu. A protože půda je pro nás velmi důležitá, je třeba být opatrný s pěstováním stejné dřeviny na stejném místě v další generaci porostů.

Toto jsou hlavní důvody, proč lesníci už delší dobu usilují o změnu druhové skladby našich lesů. Ale protože i lesní hospodářství podléhá tlakům a požadavkům společnosti, střídala se i v novodobé historii českého lesnictví období, kdy jsme významně snižovali zastoupení smrku s obdobími, kdy jsme ho naopak hojně v lese vysazovali.

Lesní hospodářství tak prošlo několika obdobími, kdy byl smrk vysazován i na naprosto nevhodná stanoviště a obdobími, kdy byl smrk výrazně v obnově lesa omezován. Posledním - nebo možná teď už předposledním - obdobím s výrazným omezováním smrku v obnově lesa byla padesátá léta minulého století, kdy jeho podíl v umělé obnově lesa - tedy podíl smrkových sazenic, které se v lese vysazují - klesl na pouhých 27 %. Je třeba připomenout, že v té době bylo celkové průměrné zastoupení smrku v porostech 59 %. Toto výrazné snížení zastoupení smrku v obnově lesa mělo za následek postupný pokles celkového zastoupení smrku v našich lesích.

Zhruba o deset let později tzn. od šedesátých let však zastoupení smrku postupně v obnově lesa opět rostlo, takže pokles celkového zastoupení smrku v porostech se postupně zvolňoval. Kolem roku 1980 činil podíl zastoupení smrku v obnově lesa už opět 56 % a prakticky se vyrovnal celkovému podílu zastoupení smrku v porostech.

Zatím vám možná tato procenta nic neříkají a je tedy na čase, abychom si něco řekli o přirozené druhové skladbě a podílu jednotlivých dřevin na této skladbě. Přirozenou druhovou skladbu lze definovat pomocí dvou základních podmínek:

Je to zaprvé neovlivňování lesa člověkem. A je třeba říci, že už na počátku neolitu člověk tím, že si z lesa vybíral některé dřeviny, protože mu jejich dřevo více vyhovovalo, ovlivňoval druhovou skladbu lesů, i když v nich ještě nic nevysazoval. Tyto dřeviny se nemohly reprodukovat jako ostatní a jejich zastoupení v lese klesalo.

Druhou důležitou podmínkou vzniku přirozené druhové skladby je existence stálého klimatu. A mluvíme-li o současné druhové skladbě musíme mít na mysli současné klima. Klima totiž výrazným způsobem ovlivňuje existenci lesa a za jiných klimatických podmínek by zde byl jiný les. Tak například v boreálu tj. v období 6 800-5 500 před Kristem, kdy byly u nás vyšší teploty a srážky než dnes, byly celé Krušné hory porostlé lískou - jak ukazují pylové analýzy. Takže přirozená skladba by v té době a za těch klimatických podmínek, byla zcela jiná, než ta, o které mluvíme v současnosti.

Při splnění těchto dvou důležitých podmínek by se v našich lesích vyvinula přirozená druhová skladba, která je výrazně odlišná od naší současné druhové skladby. Než vysvětlím základní odlišnosti, měl bych říci, jak tuto druhovou skladbu můžeme znát, když zejména první podmínka tj. nulový vliv člověka na lesy je v současné době nesplnitelná. Rozumí se tím totiž nejen přímý vliv člověka výsadbou stromů a hospodařením v lesích, ale i vliv nepřímý tj. např. spad průmyslových zplodin na lesy, místní změny klimatu působené průmyslovou činností člověka atd. Ale zpět k přirozené druhové skladbě.

Samozřejmě, že ji úplně přesně znát nemůžeme, je to vědecká hypotéza poskládaná z mozaiky dílčích poznatků, historických pramenů popisů lesů nalezených v archivech, zbytků zachovalých pralesů v přírodních rezervacích a pylových analýz v rašelinných horizontech. Výsledkem je poměrná shoda na tom, jak by v průměru naše lesy mohly vypadat. Také je třeba říci, že následující údaje byly zprůměrňovány pro celou republiku a od místních podmínek se mohou dost výrazně lišit, jak už to s průměry bývá. Všichni jistě víte, jak výrazně se liší lužní les kdesi u Labe od horského lesa na horní hranici lesa někde v Krkonoších. Pokud tato rozdílná stanoviště tedy zprůměrňujeme vyjde nám zhruba toto. V našich původních lesích za současných klimatických podmínek byl hlavní dřevinou buk, který zaujímal 40 %. Další dřevinou v pořadí dle rozšíření byla jedle (20 %) a dub (19 %), teprve potom smrk s 11 %. Sečteme-li jehličnaté dřeviny v přirozené druhové skladbě dohromady zjistíme, že celkem zaujímali zhruba jednu třetinu plochy lesů (přesně 35 %), zatímco listnáče v čele s bukem dvě třetiny. Odpovídá to tomu, že naše republika leží v biomu čili pásmu vegetace smíšených listnatých lesů.

A současná druhová skladba? S ní je to přesně naopak, dvě třetiny zaujímají jehličnany (z čehož jen smrk 54 %) a jen na jedné třetině plochy našich lesů rostou listnáče. Je to výsledek dříve vysvětleného úsilí lesníků o zvýšení produkce našich lesů a zajištění dřeva pro lidskou společnost.

Je třeba připomenout, že požadavky společnosti se posledních dvaceti třiceti letech dramaticky proměnily. Dříve byl požadavek společnosti na lesy prakticky jediný, a tím byl požadavek na pokud možno trvalou a vysokou produkci dřeva. V poslední době - alespoň v rozvinutých společnostech - jsou hlavními požadavky společnosti na les, požadavky na plnění environmentálních funkcí lesa tj. např. požadavek na rekreační funkce, vodohospodářské funkce atd. a produkce dřeva přestává být důležitá. Proto dřeviny s vysokou produkcí dřeva přestávají být pro lesní hospodářství zajímavé. Otázkou však je zda se požadavky společnosti opět v krátké době nezmění. Je třeba připomenout, že les roste dlouho, dokonce z hlediska lidské perspektivy neuvěřitelně dlouho - v průměru 115 let - a není tedy možné zakládat porosty s ohledem na právě aktuální požadavky společnosti. Porost se bude sklízet, tedy těžit, za 115 let a kde v té době bude společnost a jaké bude mít požadavky na lesy?

A je také třeba připomenout, že dřevo je jednou z mála obnovitelných surovin a je tedy hřích (přesněji ekologický hřích) nahrazovat dřevo materiály vyrobenými z neobnovitelných surovin jako jsou plasty či kovy.

Než si řekneme co s touto současnou druhovou skladbou můžeme dělat, rád bych využil této příležitosti k vysvětlení některých základních pojmů, které se k druhové skladbě vztahují.

Jak už jsem řekl, naše republika je velmi rozdílná z hlediska přírodních podmínek, v kterých naše stromy rostou. Odborně se místo, kde stromy rostou nazývá stanoviště. Výsledkem působení základních a neměnných podmínek je druhová skladba, v které by v nížině převládal dub, ve středních polohách buk a v horských polohách (zhruba od výšky 700 m.n.m smrk). Ano, slyšíte dobře smrk je naší původní dřevinou v našich horách a nikoliv cizí člověkem zavedenou dřevinou. Dřevinná skladba našich lesů se tedy proměňuje podle tzv. vegetačních pásem (které si zjednodušeně můžeme představit jako pásma vytvořená dle nadmořské výšky - i když to není úplně přesné) od čistě listnatých lesů s převládajícím dubem (a dalšími cennými listnáči jako je javor, jasan jilm, lípa) k smíšeným listnatým porostům buku s vtroušenou jedlí až po čistě jehličnaté porosty s převládajícím smrkem. Lesníci si tyto vegetační stupně očíslovali od prvního do osmého a nazvali je i jmény podle převládající dřeviny. Takže první stupeň se nazývá dubový, čtvrtý bukový a osmý smrkový atd.

Abychom nauku o stanovišti, které se říká typologie, popsali úplně, je třeba říci, že ve stejném vegetačním stupni se mohou stanoviště mezi sebou ještě výrazně lišit podle kvality půdy, podle zásobení živinami, výškou hladiny spodní vody atd. Tato kvalita se souhrnně nazývá edafická kategorie a vyjadřuje v zásadě úživnost stanoviště. V lese existuje velmi bohatá mozaika různých stanovišť, které pomocí tohoto „typologického systému" můžeme systematicky popsat tj. zařadit ho do matice definované vegetačním stupněm a edafickou kategorií. Takto definovanou jednotku nazýváme lesní typ. Pro každý typ jsme potom schopni stanovit i přirozenou druhovou skladbu, jak jsme o ní už hovořili. Dosud jsme však mluvili o průměru, zatímco takto už můžeme hovořit o druhové skladbě odpovídající určitému lesnímu typu.

Zůstaneme-li však pro jednoduchost u průměru, musíme konstatovat, že i tento průměr se výrazně liší od původní druhové skladby, jak už jsme ji popsali (Původní dvě třetiny listnáčů byly nahrazeny dvěma třetinami jehličnanů, převážně smrku). A co je zvláště problematické, jsou právě ty zmíněné smrkové monokultury, které nejsou přirozenými lesními ekosystémy a jako takové jsou značně nestabilní i když vysoce produktivní. A chtěl bych také připomenout, že tento problém nemá jen Česká republika, podobný problém řeší i ostatní středoevropské státy. Na nedávné vědecké mezinárodní konferenci, které se zúčastnili odborníci z Rakouska, Německa, Polska, Slovenské a České republiky, bylo všemi účastníky konstatováno, že v těchto zemích tento problém existuje a byla dohodnuta mezinárodní spolupráce v „restrukturalizaci jehličnatých monokultur pěstovaných na stanovištích původně listnatých a smíšených porostů". Přitom např. zástupci Německa deklarovali, že nechtějí odstranit čistě smrkové porosty (zejména pro jejich vysokou a kvalitní produkci), ale chtějí skoncovat se stejnověkými nestrukturalizovanými porosty, které jsou málo stabilní. Nestrukturalizované znamená stejnověké porosty, kde jsou všechny stromy prakticky stejné, vytvářejí jen jednu korunovou vrstvy a mají tenké přeštíhlené kmeny, které snadněji podléhají bořivému větru.

U nás tento problém řešíme pomocí tzv. „melioračních a zpevňujících dřevin". V zákoně o lesích se říká, že nově zakládané porosty musejí mít určité procento dřevin, které řadíme právě mezi dřeviny buď zpevňující (protože mají hluboký a mohutný kořenový systém, takže je snadno nevyvrátí ani silný vítr či vichřice) anebo mají meliorační účinky na půdu tj. jejich opad se dobře a rychle rozkládá a obohacuje svrchní půdní horizonty potřebnými makrobiotickými prvky. Pro každý lesní typ je stanoven minimální podíl těchto melioračních a zpevňujících dřevin a tyto dřeviny jsou vyjmenovány (mohou se totiž v závislosti na stanovišti významně lišit - obecně lze ale konstatovat, že jsou to převážně listnaté dřeviny). To znamená, že ze zákona je každý majitel lesa povinen vysadit při obnově určitý podíl těchto dřevin a dosáhnout tak toho, že nově vznikající porost bude smíšeným porostem, nikoliv tedy monokulturou jedné dřeviny.

Teď tedy k tomu, jak vypadá naše cílová druhová skladba. Je třeba předeslat, že je to skladba, která byla stanovena jako optimum mezi požadavky ekologickými a ekonomickými. Blíží se původní druhové skladbě, ale nekopíruje ji zcela, protože stále potřebujeme zajistit i dostatečnou produkci dřeva pro naši společnost a to i dřeva jehličnatého. Mimo to, jak už jsem také říkal, smrk je dřevina s širokou ekologickou amplitudou a vysokou produkcí, bylo by tedy zejména ekonomicky nereálné, snažit se dosáhnout tak omezeného zastoupení smrku, jaké bylo v původní dřevinné skladbě. Považujeme tedy za optimální snížit výrazně zastoupení smrku na 36 % (ze současných 54 % tedy téměř o 20 %), mírně rovněž snížit zastoupení borovice a - pokud se to podaří významně zvýšit zastoupení jedle - naší krásné dřeviny, která z našich lesů mizí. Celkově by tak zastoupení jehličnatých dřevin v našich porostech kleslo na 64 %. Výrazně by se mělo zvýšit zastoupení buku ze současných 6 % na 18 %, tedy třikrát, rovněž dub a další cenné listnáče by měly mít vyšší podíl, než v současnosti.

Pokud se někomu tato čísla zdají málo ambiciózní a představuje si, že bychom měli naši druhovou skladbu změnit během několika let, pak je třeba připomenout jednu důležitou věc. Strom roste v lese více než sto let. A tak - pokud nechceme, aby našich lesů ubývalo, můžeme každý rok vytěžit méně než jedno procento plochy lesů, abychom se na stejné místo vrátili zhruba po sto letech. A jen na této ploše můžeme zcela zvolit novou druhovou skladbu lesů. Můžeme tedy při obnově lesa každý rok měnit jen méně než jedno procento plochy lesů. Takže i kdybychom přestali smrk úplně sázet, trvalo by více než 100 let, než by z našich lesů úplně vymizel. A my nechceme, aby úplně vymizel, jak jsem se snažil v dnešním povídání vysvětlit. Jednak je to klimaxová dřevina v horách, jednak dobře roste a dává jedinečné dřevo i ve středních polohách. Nestal se tedy pro lesníky nepřítelem číslo jedna, s nímž je třeba rázně zatočit. Naopak, je stále dřevinou s kterou počítáme a kterou obdivujeme pro řadu příznivých vlastností. Vždyť i vy, vážení čtenáři, se jistě rádi projdete ve smrkovém lese a jak dobře se tam většina z nás cítí, nemluvě o chutných houbách, které tam rostou.

autor Doc. Ing. Ivo Kupka, CSc.

Česká zemědělská univerzita v Praze

převzato z http://www.senio.cz

 

Kontakt

obec.vendoli@bezdrat.net

obec.vendoli@bezdrat.net

Vendolí č. 103
PSČ 569 14

tel.: 461 545 795

Vyhledávání

Překlad jazyka - language translation

Historie

LESY OBCE VENDOLÍ

 

Podle dochovaných záznamů měla obec do roku 1945 lesní majetek kolem 7,50 ha. V období po r.1945 získala formou přídělů ještě zhruba 200,00 ha lesů. Prvním poválečným správcem obecních lesů ve Vendolí byl p. Navrátil Josef až do roku 1953, kdy došlo k jejich zestátnění. V roce 2001 byly opět postupně vydány, a to podle zákona č.114/2000 Sb., kterým se změnil zákon č.172/1991 Sb. V současné době, kdy probíhá rozsáhlý výprodej státní půdy, naše obec iniciuje její zakoupení a následně i její zalesnění s využitím dotací EU. Jedná se především o pozemky v horších bonitách a hlavním cílem je rozšíření stávajících lesů naší obce.

Tato naše lokalita je součástí přírodní lesní oblasti 31 – Českomoravské mezihoří. Je to geomorfologicky různorodý celek Svitavské pahorkatiny, kterou tvoří mladší horniny České vysočiny, převážně permské a křídové. Komplex obecních lesů se nachází v části opukového Kozlovského hřbetu, západně od Svitav. Svojí nadmořskou výškou 450 - 620 m n.m. jsou tyto pozemky na hranici mezi hospodářstvím středních a vyšších poloh. Hydrologicky je oblast významná hlavním evropským rozvodím a zdrojem podzemních vod.

 

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode